Podzim

Ponurý
Okouzlující
Dramatický
Zajímavý
Inspirativní
Melancholický

   Takový je pro mě podzim... ráda touhle dobou chodím na procházky, kdy mi pod nohama šustí listí a já nemusím s nikým mluvit, můžu jen pozorovat okolí... a taky mám v tomhle období víc než kdy jindy, chuť zalézt do kouta, vzít si papír a tužku a začít psát nějakou povídku... jenomže letos je to poprvé jinak... poprvé nemám tolik času na psaní, kolik bych si představovala, ale to nevadí... zažívám to nejkrásnější, i když nejnáročnější období, za celý můj život... a tak si alespoň po večerech pročítám starší povídky a jedna z nich je pro tohle období jako dělaná, navíc se týká mého milovaného Tovačova, odkud pochází má rodina...

A byla svatba...

   Ještě vloni  bych nevěřila, že touhle dobou budu už půl roku vdaná paní. Uteklo to neskutečně rychle a náš svatební den byl naprosto perfektní ♡ vše proběhlo tak, jak mělo a rádi na něj vzpomínáme.

   Počasí nám vyšlo - když jsme potřebovali, bylo hezky, když nebylo potřeba poprchávalo a nás to stmelovalo uvnitř. Sešli se skoro všichni, které jsme tam chtěli mít a skvěle jsme se bavili až do rána.

   Já jsem se bála, jak to celé zvládnu. Byla jsem totiž tou dobou v šestém měsíci. Ale nakonec to proběhlo úplně bez problémů a my šli po protrsané noci spát v půl čtvrté ráno. Bylo to bezkonkurenční. Miluju tancování a na naší svatbě se zapojili opravdu všichni. Trsalo se na všechny možné hity, ale největší úspěch sklidil hit Everybody od Backstreet boys.

Dopis babičce...

Babičko!
   Pokud dobře počítám, v pondělí by Ti  bylo krásných osmdesátsedm let. Bohužel jsi se toho nedožila. Strašně moc bych Ti toho chtěla říct, ale už to nejde. Chtěla bych Tě seznámit s Vítkem, Tvým pravnukem. Chtěla bych Ti představit svého manžela, určitě by se Ti líbil. Chtěla bych si s Tebou povídat o svých plánech a snech. Chtěla bych poslouchat, jak mi vyprávíš o tom, jak jsi se seznámila s dědečkem a jaká byla mamka, když byla malá. Chtěla bych Tě držet za ruku a dívat se na svůj krásný úsměv. Chtěla bych vedle Tebe jen sedět a nic neříkat. Chtěla bych s Tebou prostě jen být. Být a vědět, že nakonec bude všechno vždycky fajn, protože jsi tam Ty! Ty, která mě máš ráda a vždycky mě podpoříš.

   Vím, že i když tu nejsi, hlídáš nás shora. Občas mám dokonce pocit, že jsi tu s dědečkem s námi a hlídáš našeho syna. Vždycky ve chvílích, kdy kouká jen tak mimo a usmívá se. Jako kdyby vás viděl a povídal si s vámi. Nevím, jestli je to pravda nebo ne, ale já doufám, že jo. Doufám, že alespoň takhle vidíte, jak se máme a jak malý roste. A proto bych Ti chtěla říct:

Mám Tě ráda

a nikdy na Tebe

(a ani na dědečka)

nezapomenu!

zdroj obrázku: vlastní fotoarchiv

Milá Sedmnáctko! ♥

   Sice už se období Tvé vlády pomalu chýlí ke konci, ale já už teď vím, že jsi byla mým nejlepším rokem Budeš jím už navždy! A já bych Ti za to chtěla poděkovat. Jsem neskutečně věčná za to, co díky Tobě můžu mít.   
Začalo to už u Tvé předchůdkyně Šestnáctky, když se mi na těhotenském testu objevily dvě čárky a já tak před Vánoci zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme překvapení, protože jsme to nečekali, ale nakonec to byla ta nejlepší věc, která se nám mohla stát. 

   První polovina tvé skvělé vlády se tedy nesla ve znamení těhotenství a očekávání, kdy se nám náš Malý princ narodí. Počkal si na to až do 18. srpna, kdy se na nás ve třináct hodin a třináct minut poprvé podíval a my okamžitě věděli, že jsme se zamilovali až do konce našeho života. Nic tak nepopsatelně nádhernýho jsem nikdy nezažila a dost možná už ani nezažiju. Nevěřila bych, ale skutečně to takové bylo. Nejdřív naprosto šílená bolest a pak... pak ten nejnádhernější pocit, co může být. Jen si na to vzpomenu, už mám zase v očích slzy.

Mých pět věcí ♥

  Dnes jsem si při cestě z krámu vzpomněla na krásnou výzvu Mých pět věcí... už jsem tu o ní jednou psala a samozřejmě jsem jí plnila jen pár dní. Ale občas si na to vzpomenu a přemýšlím nad tím, co mi daný den udělalo radost. A zrovna tak to bylo i včera. Byl nádherný den a já si řekla, že bych se k tomu zase ráda vrátila.

Takže tady je mých včerejších pět věcí:

# cesta od nás z/do krámu, kdy jsem šla kolem starých malých baráčků a pod kočárkem a nohama nám krásně křupalo listí

Nejkrásnější dárek...

   Už přesně nevěděla, kdy ji to napadlo poprvé. Ale tentokrát téměř na jistotu věděla, že je těhotná. Myslela si to už několikrát předtím, ale až v den, kdy šla na koncert své nejoblíbenější kapely, si udělala test. Původně to chtěla ještě na pár dní odložit, ale bála se představy, že by pila. Odpočítávala vteřiny na hodinkách, do doby, kdy se odhodlala podívat na proužek papíru, který měl rozhodnout o její budoucnosti. Byly tam. Dvě světlé čárky. Koukala na papírek a nemohla tomu uvěřit.  Věděla, že udělala chybu, když si ho udělala před koncertem, protože tušila, že nebude moci myslet téměř na nic jiného. Přesto si nemohla pomoci.

Návrat...

"Tuli, kde jsi?"

"Tady." zašeptala smutně.

"Co se děje?" zvedla jeden zvadlý lístek a spatřila svou tulipánovou vílu, která objímala kolena a ve tváři měla tak smutný výraz, že až se začala bát.

"Myslela jsem, že jsi na mě zapomněla."

"Zapomněla? Na tebe se nedá zapomenout, Tuli. Jen jsem měla moc práce."

"To tě přece ale neomlouvá." zamračila se a Ona věděla, že má pravdu. Věděla, že by si měla najít čas na to, co Ji baví a na to, co má ráda. Nebylo to vždycky úplně jednoduché, ale zároveň to nebylo ani nemožné. A proto se rozhodla. To už se nikdy nesmí stát. Nikdy už nesmí přestat dělat, co Ji baví a co Ji naplňuje, i když to bude těžké. 

A proto se rozhodla psát znova blog... alespoň občas... tak snad Jí to rozhodnutí vydrží...

zdroj obrázku: https://www.fler.cz/zbozi/vila-se-srdcem-a-tulipany-7348834

Když se (ne)daří...

   Ne každý den je posvícení... člověk si něco plánuje a ono to nakonec dopadne úplně jinak... nejdřív si naplánujete, jak se budete v klidu učit na státnice... první dvě sfouknete v květnu a druhé dvě v červnu a čtrnáct dní předem se dozvíte, že v červnu máte jen jednu a na květen vám škola vypsala státnice tři... panika, pláč, pocit naprostého zoufalství a pak se dostaví odhodlání, že to přece jen nevzdáte... budete se snažit a zkusíte... jenže... do toho práce a další povinnosti a vy nevíte, kam dřív skočit... začnete být zoufalí - je toho neskutečně moc - myslíte na to, jak mohlo být fajn, kdybyste se tenkrát rozhodli vystudovat jiný - lehčí - obor, ale přesto TO NEVZDÁTE... učíte se, jak to jen jde a nakonec přijde první ze tří dnů D. 

A je to tady....

   Je skoro půlka dubna a mě čeká pořádný mazec... Já totiž končím... konečně po pěti letech končím vysokou školu a konec června (no, dobře, stačí mi půlka), netrpělivě vyhlížím ... sotva jsem začala, už si zoufale odstříhávám metr a mám pocit, že se budu učit snad nadosmrti... 

   Jasně, já vím, že ne, že to uteče jako voda... ale už aby to bylo... na druhou stranu, kdykoliv si k té hordě učení sednu, říkám si, že jsem měla začít minulý rok... ale to se nějak zvládne... musí :) já už tam totiž vážně nechci zůstat...

   A taky už se nechci učit znova... to by totiž znamenalo odložit všechny ty odvážné, i méně odvážné plány, co mám, na neurčito... a to vážně nejde...

Navíc si říkám, že když to zvládli jiní... ZVLÁDNU TO TAKY :)

A abyste věděli, ZÍTRA JDU BĚHAT :) všechno lepší než učení, že :D

zdroj obrázku: vyhledávání přes google.com

Jsem svíčková...

  Začal podzim a je to tu zase... jsem svíčková... abyste tomu rozuměli... jakmile totiž začne podzim, já začínám mít i podzimní svíčkovou náladu, myslím na ty co už s námi nejsou a zapaluji svíčky... obléknu se do teplé oblečení a jdu se šourat spadlým listím... a ještě lepší je, když se tím spadaným listím můžu procházet v ponurém počasí na hřbitově... možná někomu můžu připadat divná, ale mě to uklidňuje a dobře se mi tam přemýšlí...

   Tak já jdu na to, zapálit svých devět čajových svíček za naše blízké... a i Vám přeji krásný podzimní dušičkový podvečer...

 zdroj obrázku: www.pinterest.com