Milá Sedmnáctko! ♥

   Sice už se období Tvé vlády pomalu chýlí ke konci, ale já už teď vím, že jsi byla mým nejlepším rokem Budeš jím už navždy! A já bych Ti za to chtěla poděkovat. Jsem neskutečně věčná za to, co díky Tobě můžu mít.   
Začalo to už u Tvé předchůdkyně Šestnáctky, když se mi na těhotenském testu objevily dvě čárky a já tak před Vánoci zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme překvapení, protože jsme to nečekali, ale nakonec to byla ta nejlepší věc, která se nám mohla stát. 

   První polovina tvé skvělé vlády se tedy nesla ve znamení těhotenství a očekávání, kdy se nám náš Malý princ narodí. Počkal si na to až do 18. srpna, kdy se na nás ve třináct hodin a třináct minut poprvé podíval a my okamžitě věděli, že jsme se zamilovali až do konce našeho života. Nic tak nepopsatelně nádhernýho jsem nikdy nezažila a dost možná už ani nezažiju. Nevěřila bych, ale skutečně to takové bylo. Nejdřív naprosto šílená bolest a pak... pak ten nejnádhernější pocit, co může být. Jen si na to vzpomenu, už mám zase v očích slzy.

   Pořád před sebou vidím ty temné oči našeho prince, jak se na mě dívaly, když se mi poprvé přisál k prsu. Stále cítím tu neskutečnou úlevu, kdy mi malého dali na hrudník a já viděla, že se hýbe, cítila, jak dýchá a slyšela, jak malinko zaplakal. A pak začala ta druhá "polovina" roku, která vlastně pořád ještě trvá. Je to ta, kdy se pomalu s naším princem učíme žít. Učíme se poslouchat jeho potřeby a on si zvyká na nás. Zatím se nám to, myslím, docela dobře daří. Snažíme se nedělat chyby, i když víme, že se nám jich časem podaří udělat mnoho. Ale staráme se o něj nejlépe jak umíme a hlavně s láskou. A on se nám za to odměňuje tím, že je prostě boží. 
   Ráda vzpomínám na dobu těsně před porodem, když jsem si (konečně) uvědomila, že budeme mít mimčo. A došlo mi, proč mi to přijde tak strašně moc zvláštní. Uvědomila jsem si, že to je první "věc" v našem životě, kterou si nemůžeme jen tak koupit. Doteď, když jsme něco chtěli nebo potřebovali, jsme zašli do obchodu, vybrali si, vytáhli peněženku, zaplatili a odnesli si tu věc domů. Jenže tentokrát je to jiné. Tentokrát si pro tu „věc“ nemůžeme nikam zajít, koupit a zaplatit za ni. Je to něco, co vychází přímo z nás. Co bylo naší součástí. A co bylo devět měsíců mojí součástí. Je to prostě hrozně zvláštní, že prakticky z ničeho vznikne nový život. Život, o který se budeme starat my dva. Život, za který budeme mít zodpovědnost. 

   Je to děsivý, ale zároveň hrozně nádherný. Náš syn je jediná "věc," kterou jsme si nevybrali my.  To On si vybral nás, aby tu s námi mohl být a my tak máme tučest být jeho rodiči. A ani dva měsíce po jeho narození nevím, čím jsme si ho zasloužili, ale každý den děkujeme vesmíru, že si za rodiče vybral zrovna nás.
   A proto bych Ti, milá Sedmnáctko, chtěla poděkovat za to, že jsi. Nebýt Tebe, nemohla bych teď objímat svého syna a nemola bych na levé ruce mít zlatý kroužek, kterým si mě okroužkoval můj manžel, který se rozhodl mě 13. února požádat o ruku (o tom až jindy). A taky bych nemohla být tak strašně šťastná, jako teď momentálně jsem! Takže:

Děkuju Ti!

   

zdroj obrázků: vlastní archiv a vyhledávání přes google.com