Podzim

Ponurý
Okouzlující
Dramatický
Zajímavý
Inspirativní
Melancholický

   Takový je pro mě podzim... ráda touhle dobou chodím na procházky, kdy mi pod nohama šustí listí a já nemusím s nikým mluvit, můžu jen pozorovat okolí... a taky mám v tomhle období víc než kdy jindy, chuť zalézt do kouta, vzít si papír a tužku a začít psát nějakou povídku... jenomže letos je to poprvé jinak... poprvé nemám tolik času na psaní, kolik bych si představovala, ale to nevadí... zažívám to nejkrásnější, i když nejnáročnější období, za celý můj život... a tak si alespoň po večerech pročítám starší povídky a jedna z nich je pro tohle období jako dělaná, navíc se týká mého milovaného Tovačova, odkud pochází má rodina...

Byl podzim. Anna se choulila do svého teplého červeno-černého kabátu a procházela ztichlým městem.  Dýchala ústy a sledovala páru, která vycházela z jejích pěkně krojených úst. Nadechla se a naprosto zřetelně ucítila známou vůni. Vůni Vánoc. Byl sice teprve konec října, ale venku mrzlo, až praštilo.

Stáhla si čepici o něco více do obličeje a přitáhla si kabát ještě těsněji k tělu, aby jí byl vidět co nejmenší kousek kůže. Zkřehlé ruce zastrčila do velkých kapes svého kabátu. Znova si v duchu vynadala, že nechala rukavice na stole. Ale byla ráda, že má na sobě alespoň šálu. Vdechla mrazivý vzduch a zmrzlými prsty otevřela dveře od hřbitova. Přeběhl jí mráz po zádech, ale neotřásla se. Nepocítila ani náznak strachu. Bylo to tu pro ni důvěrně známé.

V momentě, kdy spatřila rodinný hrob, sevřelo se jí srdce. Došla před něj a usmála se. Z fotek na ní shlíželo pět známých tváří. Nahmatala ve své vyhřáté kapse sirky a vyndala je. Okamžitě cítila, jak jí znova zkřehly prsty. Došla k tmavému náhrobku, na kterém byla zlatě vyrytá jména a data úmrtí. Dotkla se zlehka třesoucími se prsty každé fotografie. Urovnala květiny, které tam přinesli její příbuzní, a přitáhla si k sobě všechny svíčky, které se daly znova zapálit. Srovnala si je, aby se k nim mohla dostat sirkou a pomalu je zapalovala. Bylo to skoro jako obřad. Milovala to teplé a mihotavé světlo svíček. Opatrně zavřela všechny kalíšky a naskládala je doprostřed hrobu. Líbilo se jí, když svítily všechny pospolu. Na jednom místě. V rodinném kruhu.

Posadila se na okraj hrobu a zadívala se na fotky a jména na náhrobcích. Zůstala viset pohledem na pravé polovině náhrobku. Usmála se a začala své babičce, dědovi, strýcovi a praprarodičům povídat, co se u ní děje nového. Byla to její tradice a přišlo jí to uklidňující. Vždycky litovala, že jí nebylo dopřáno strávit s nimi více času a proto s nimi byla alespoň takhle.

Seděla tam asi půl hodiny, když jí do zad začalo hřát odpolední slunce. Pak zaslechla šustění křídel, vzhlédla a spatřila dvě hrdličky, které seděly na římse okna zdejšího kostela. Tiskly se k sobě, jak jen to šlo, a Anna zadoufala, že je to dobré znamení. Usmála se a mlčky se rozloučila se svými mrtvými příbuznými. Slíbila jim, že se zase staví a naposledy pohladila kraj hrobu.

Procházela pomalu mezi ostatními hroby. Prohlížela si jejich náhrobky a cítila v sobě takovou podivně klidnou atmosféru. Vždycky tušila, že je něco mezi nebem a zemí. Nevěřila na Boha, ale také nevěřila, že když člověk zemře, tak zmizí ze světa. Věřila a doufala, že jsou tu její příbuzní s ní, alespoň v nějaké formě energie, která ji obklopovala na každém kroku. Ta atmosféra hřbitova jí odjakživa fascinovala. Klidná, tichá a tíživá. Jí to ale nikdy nevadilo. Ráda se procházela hřbitovy na místech, která navštívila. Ale tenhle milovala ze všech nejvíc.

Došla až k druhé bráně hřbitova a otevřela si jí. Brána lehce zavrzala, ale okamžitě povolila. Prošla a bránu zavřela. Přemýšlela, kudy se vydá. A nakonec se rozhodla jít doprava. Rozhlédla se přes silnici a přešla. Věděla, kam jí nohy donesou, aniž by o tom přemýšlela. Zastavila se v malém parčíku a s úsměvem si vzpomněla, jak jí mamka s tetou vyprávěly o tom, když byly malé. Zdálo se jim totiž, že je park, který měl sotva 20 metrů na délku, hrozně dlouhý a rozsáhlý. Vzpomínala, jak jí říkaly, že jim přišlo úmorné, než přešly z jedné strany parku na druhou.

Prošla kolem laviček a začala se blížit k zámku. Když procházela okolo nově postaveného domova důchodců, znova se zastavila. Prohlížela si ho a přemýšlela o tom, co bude, až zestárne. Zasmála se sama sobě a zavrtěla hlavou. Už chtěla uhnout pohledem, když si všimla, že se v jednom okně pohnula záclona. Zaměřila svůj pohled na něj a spatřila usměvavého stařečka, jak hledí jejím směrem. Kývla na něj a on jí zamával. Vždycky když ho viděla, připomněl jí jejího dědečka. Stál za tím oknem snad odjakživa. Vždycky, když se procházela jejím milovaným městem, byl tam a shlížel na ní.

Občas s ním dokonce promluvila. Vždycky jí vyprávěl o svém mládí a manželce Alici, kterou miloval více než svůj život a kterou před lety ztratil. Zemřela na rakovinu plic a on se z toho nikdy úplně nevzpamatoval. Kdykoliv jí ten příběh vyprávěl, měla slzy v očích. Někdy dokonce vytryskly z očí a hledaly si cesty po jejích tvářích. Nikdy nevynechal jediný detail, pokaždé svůj příběh vyprávěl stejně. Jakoby četl pohádku z knížky. Ale dneska se nevyhříval na sluníčku. Dnes jen stál za oknem a usmíval se. Naposledy na něj kývla a šla dál.

Došla až ke starým domečkům, které vedly k místnímu zámečku. Nakoukla do jednoho z nich a zjistila, že pořád prodávají točenou zmrzlinu, kterou měla od malička ráda. Usmála se při vzpomínce, jak bývala vždycky zapatlaná, když jedla tu nejoblíbenější. Čokoládovou. Vstoupila dovnitř, a ačkoliv byl pěkně chladný podzim, jednu točenou čokoládovou si koupila.

Byla přesně taková, jakou si jí pamatovala. Málokdy se jí to stávalo. Většinou totiž výrobci pozměňovali recepturu svých výrobků. Netušila, zda to dělají proto, aby ušetřili nebo proto, aby výrobek vylepšili. Ale ve většině případu tím výrobek zkazili. Ale možná to byl jen její subjektivní pocit. A dnes se ve chvíli, kdy se jí zmrzlina rozpustila na jazyku, se jí vrátila chuť dětství.

Než zmrzlinu snědla, došla k bráně zdejšího nádherného zámku. Chvíli se zastavila na mostě, který k té bráně vedl. A dívala se do míst, kde si vždycky představovala, že rodina, která tu kdysi žila, měla medvědy. Žádní medvědi tam ani nikdy nebyli. Alespoň se o tom nikde nedochovala žádná zpráva. K čemu by je tady také měli. Anna si myslela, že je tam tehdejší obyvatelé měli na obranu před zlými lidmi. Byla malá, když jí to napadlo poprvé, ale mělo to takové kouzlo, že tomu věřila dodnes.

Vstoupila branou do zámku a nadechla se. Bylo to jako mávnutím kouzelného proutku. Jako by ucítila závan dětství. Bála se výšek, ale přesto se rozhodla vyšlapat schody na 96 metrovou Spanilou věž. A svého rozhodnutí nelitovala. Spatřila město svého dětství v celé jeho kráse. Byla tu nesčetněkrát a vždy ji město něčím překvapilo a něčím inspirovalo. Dnes měla chuť zpívat. Po chvilce si začala broukat píseň “Ain´t no sunshine, when she´s gone.“ Kterou milovala, stejně jako tohle město. Asi po hodině se rozhodla, že sejde zase dolů.

Schody ze Spanilé věže se jí zdály delší než schody nahoru. Počítala je, ale v půlce se spletla, a tak radši přestala. Mohla se vrátit a spočítat je znova, ale to bylo už nad její síly. Navíc se pomalinku začalo stmívat.

Zastavila se ještě v zámecké zahradě. Pamatovala si, jak sem jako malá chodívala se svým milovaným dědečkem. Sedla si a zády se opřela o starobylou lípu. Zavřela oči a vnímala její starodávnou sílu. V ten moment, kdy se dokonale koncentrovala na svůj dech a měla pocit, že se konečky prstů dotýkala energie matičky země. Jakoby proudila skrze starou lípu přímo do ní.

Otevřela oči a byla šťastná. Šťastná, že je zpátky na svém milovaném místě. Byla jí sice hrozná zima, ale byla spokojená. Dlouho se necítila tak dobře. I když jí pořád ke štěstí něco chybělo, ale nestěžovala si. Alespoň ne teď. Usmála se na mladíka, který procházel kolem ní. V první chvíli vypadal, že jí chce něco říct nebo se na něco zeptat, ale zřejmě ho něco v jejím pohledu odradilo. To jí vždycky šlo. Odradit lidi kolem sebe. Jenže zrovna v tomhle případě jí to nevadilo. Nechtěla s nikým mluvit, nikomu nic vysvětlovat. Chtěla jen sedět a vnímat tu poklidnou atmosféru a sílu stromů. Nazrzlý sympatický pihatý kluk se o pár metrů dál znovu otočil a spatřil ji zrovna ve chvíli, když znova zavírala oči. Na pár sekund se zastavil. Působila zvláštně. Zdálky jako bezdomovkyně, ale v momentě, kdy se k ní přiblížil, se tomu přirovnání v duchu zasmál. V dobře padnoucích a nejspíš i drahých šatech rozhodně bez domova být nemohla. Někoho mu připomínala, ale nakonec uznal, že se nejspíš zmýlil a z parku odešel.

Anna se po pár minutách otřásla, zvedla se a šla se zahřát do místní kavárny. Sedla si ke stolku, kde bylo jen křeslo pro jednoho a stálo přímo u velkého proskleného okna. Usmála se na servírku, když jí přinesla objednanou horkou čokoládu a dál se věnovala pozorování dění za oknem. Moc se tam toho nedělo, ale ani to Anně nezabránilo, aby tam hodinu seděla a upřeně sledovala své okolí. Během té doby kolem kavárny prošlo deset lidí. Dva manželské páry, jedna důchodkyně se psem, jeden stařeček s vnoučkem a jedna maminka s dvojčaty v kočárku. Každý z nich měl svůj příběh a každý z těch příběhů by ji zajímal, kdyby zrovna nepřemýšlela víc nad tím svým.

zdroj obrázků: vlastní fotoarchiv