Labutí jezero...

Seděla a v ruce držela sklenici červeného vína. Zakroužila jím po vysokých stěnách sklenice a ve světle svíce si prohlédla jeho rubínovou barvu. Přičichla si a ochutnala. Cítila, jak se jí na jazyku rozplynula chuť lesního ovoce, a čichové buňky zaznamenaly lehkou vůni vanilky. Archivní rulandské modré. Milovala víno. Chvíle s ním si vždycky požitkářsky užívala. Ale dnes ne. Dnes se jí po tváři koulely slzy, které jí v make-upu zanechávaly cestičku s tmavými okraji. V make-upu, který tak pečlivě tvořila. A úplně zbytečně. Rozhlédla se a oči se jí zalily pláčem podruhé. Tolik příprav a naprosto zbytečně. Nenáviděla ho a zároveň milovala.

Tak strašně se na něj těšila a on zase nepřišel. Znova jí zklamal. Už po tolikáté, ale ona ho stejně hrozně milovala. Věděla, že jakmile na ní zamrká těma svýma zelenýma očima, orámovanýma dlouhýma řasama, okamžitě mu odpustí. Nesnášela se za to, ale nemohla si pomoci. Ani se jí neozval. Už přestala počítat, kolikrát mu vyčítala, že je nezodpovědný. Byl to bohém. Jenže dnes se těšila o mnoho víc. Měli jít do divadla na premiéru Labutího jezera. A on? Vykašlal se na ní. Ale ne, dneska si ho ujít nenechá. Přijde sice pozdě, ale na Odetu a její labutí tanec se těšila už dlouho.

Rychle dopila poslední zbytek vína a vběhla do koupelny. Rychle si opravila make-up. Nebyl dokonalý, ale co. Nikoho oslnit nechtěla. Rychle se nazula do oblíbených střevíčků, popadla kabát a klíčky od auta. Pak si uvědomila, že pila a klíčky od auta zase odložila. Místo nich si vzala jízdenku. Vyšla z bytu a zůstala zaraženě stát. Chodba, která měla tonout ve tmě, byla osvětlena mnoha svícemi. Nadechla se a ucítila vůni jasmínu, bergamotu a pačuli. Na stěně byla přilepena obálka s jejím jménem.

Usmála se a přejela prsty přes jeho rukopis. „Vím, že mě právě teď strašně nenávidíš. Mohla bys i přesto následovat světlo? Prosím. Miluji Tě! Štěpán.“ Tentokrát si na ní nemusel ani podívat. Stačilo pár slov.

Natáhla si kabát a začala stoupat po schodech nahoru. Čím více se blížila ke střeše, tím bylo svíček víc. Cestou objevila několik váz s tulipány. Vyndala je a přivoněla si k nim. Pak pokračovala dál. A to až ke dveřím na střechu. Otevřela je a zalapala po dechu. Celá střecha byla vyzdobena stovkami tulipánů a velikým množstvím svíček. A uprostřed toho všeho stál on. Začala znova dýchat. „Laciný gesta, to ti vždycky šlo.“ „Promiň mi to.“ přišel ke mně, „Myslel jsem, že to stihnu dřív. Oni tu premiéru dneska zrušili, tak jsem ti to chtěl vynahradit alespoň takhle. Ale zapomněl jsem na čas a nestihnul to. Omlouvám se.“ Dotkl se její tváře. Zavřela na chvilku oči. „Myslela jsem, že ses na mě vykašlal.“ „Nezlob se.“ setřel jí slzu. „Jakto, že to zrušili?“ „Měli tam menší požár. Ohořela jim hlavní kulisa.“ „Nedalo se to opravit? „Takhle narychlo ne. Musím tam zítra zajet.“ „Kdybys chtěl, pomůžu ti.“ „To bych byl moc rád.“ pousmál se. „Je to tu krásný. Opravdu jsi to nachystal jenom, abys mi to vynahradil? Něco za co ty vůbec nemůžeš?“ „Ano.“ „Panebože, já tě fakticky miluju.“ políbila ho. „To je dobře, protože to není všechno. „Ne?“ „Ne.“ usmál se a sáhl do kapsy, odkud vytáhl sametovou krabičku. „Zlato, vezmeš si mě?“

zdroj obrázku: www.weheartit.com