Mému Strašidlu...

   Dneska ráno jsem se probudila a zapnula si počítač. Vyskočila tam na mě fotka nějakého kluka. Snažila jsem se rozvzpomenout, kdo ten rozmazanej týpek je. Nešlo to, ani když jsem si několikrát promnula oči. Bylo fakticky brzy ráno. Promnula jsem si je ještě jednou a vzdala to. Nemělo to cenu. Zklamaně jsem si sedla na židli a položila obličej do dlaní. Chtělo se mi plakat. Byla jsem zoufalá. Hrozně moc jsem toužila vědět, kdo to je a proč ho tam mám. Povzdechla jsem si, zhluboka se nadechla a ucítila nádhernou vůni. Zmatené byly i čichové buňky. Ani vůni nerozpoznaly. Měla jsem na krajíčku. Cítila jsem, jak se mi ze slzného váčku začíná uvolňovat jedna velká a slaná slza. 

   A pak jsem zaslechla tichounký hlásek. Byla to Tulipánová víla Tuli, která vystrkovala hlavičku z krásné rudé růžičky, kterou jsem měla na stole. A v tom mi, díky mojí krásné víle, svitlo. Tuli měla pravdu. Na té fotce byl ten nejúžasnější chlap na světě. Chlap, který má nejkrásnější úsměv. Chlap, který se strašně krásně červená. Chlap, který je strašně roztomilej, když mu něco nejde. Chlap, který je děsně sexy v košili. Chlap, který by mi snesl modré z nebe. Chlap, kterého si jednou nejspíš vezmu a budu s ním vychovávat dvě krásné a ukecané děti. Chlap, který se nebojí mě vzít k sobě do rodiny. Chlap, který je nervózní, když já jsem nervózní. Chlap, který mi z ničeho nic během dne napíše, že mě má rád. Chlap, který mi nosí nádherně voňavé růže. A pak jsem si uvědomila, že je to chlap, kterého miluju a nechci to už nikdy měnit. 

   Usmála jsem se, políbila vílu na její drobnou hlavičku a přičichla si k jejímu voňavému domečku. A uvědomila si, že jsem neskutečně šťastná. A to jen díky tomu klukovi na fotce :-* Díky mému Strašidlu a jeho kouzelnému úsměvu.

zdroj obrázku: vlastní tvorba