...

Zavřeným oknem prosvítal dovnitř paprsek jemného ranního svitu. Ve zšeřelé místnosti osvětloval jediný bod. Dopadal na hranu její čelisti a třpytil se tak na její něžné tváři.  Spala. Oči jí zakrýval pramen tmavě hnědých rovných vlasů. Natáhl k ní ruku a vlasy jí jemně z obličeje stáhl. Ani se nepohnula. Díval se na ní. Vždycky se rád díval a doufal, že tak z její tváře dokáže vyčíst všechno, co potřebuje.  Všechno, co jí učiní šťastnou. A ona potřebovala někoho, kdo by se díval. Nesnášela nadbytečná slova. Věděl to. Věděl o ní všechno. Nebo si to alespoň myslel. Přemýšlel o jejich životě. O tom co spolu prožili. Znova se mu vybavila vzpomínka na jejich první setkání. Poslední dobou se mu tyto myšlenky vybavovaly často.

Pamatoval si její vlasy rozevláté teplým větrem. Její tváře zčervenalé sluncem. Oči, ve kterých se třpytily slzy. Neodolatelné plné rty. A temně fialovou modřinu přes polovinu obličeje. Stála uprostřed rozkvetlé louky a uslzeným pohledem sledovala svého psa, jak vesele po louce poskakuje. Okamžitě se zamiloval. A miloval ji i deset let poté, co se seznámili.

Díval se a stále mu připadala dokonalá. Naklonil se k ní a zlehka jí políbil na hebké rty. Usmála se a malinko se zavrtěla. Byl by jí snesl modré z nebe, kdyby ho o to požádala.  Nikdy to ale neudělala. Vždycky jí stačilo málo. Miloval momenty čiré radosti, když jí přinesl nějakou drobnost. Vypadala jako baletka, která prvně dostala baletní střevíčky.  Rád si jí rozmazloval. Nechápal řeči o tom, že láska končí svatbou. On sám byl po svatbě šťastnější než kdy předtím. Za těch osm let, co si ji vzal, ani jednou nezalitoval, že si jí vzal. A věděl, že ani ona nelitovala. Byl jejím princem na bílém koni. Častokrát tak o něm mluvila. Byla s ním neskutečně šťastná. Připadala si s ním opravdu jako v pohádce. A občas jí přepadaly stavy úzkosti, kdy pociťovala panickou hrůzu z toho, že ho ztratí.

zdroj obrázku: www.weheartit.com