Unavená...

   Dneska mi došlo, jak strašně mi chybí psaní...  ty chvilky s tužkou a papírem, kdy jsem byla ve svém vlastním světě a nikdo mě nerušil... chvilky ticha a samoty, kdy mě sice nikdo nerušil, ale zároveň jsem byla ve středu dění... uprostřed rozkvetlé louky, kde mě rušil pouze bzukot včel, uprostřed rušné tržnice nebo na ulici, kde jsem si povídala se zajímavými lidmi... jo, tyhle chvilky mi hodně chybí... ne, že bych teď nic nepsala, ba právě naopak, píšu víc než bych chtěla, jenomže píšu samé seminárky, přípravy do školy, tvořím prezentace, výrobky do výtvarky, věci na praxi a tak stále dokola... teď jsem dokonce tvořila adventní kalendář pro svého přítele... nemůžu říct, že by mě to nebavilo... ale je toho tolik, že z toho začínám šílet... ale už jenom tři týdny a bude toho blázince konec... alespoň na dva měsíce... třikrát hurá!!!

   A tak i když bych teď chtěla psát, nemůžu... jak se znám, ponořila bych se do toho natolik, že bych nebyla schopná nic dělat a tak jsem si teď přečetla jen několik starých povídek a vyštrachala jednu, na kterou jsem už skoro zapomněla... je z doby, kdy jsem četla knihy od Gartha Nixe (Sabriel, Lirael, Abhorsenka a Klíče od království)... z doby, kdy jsem se rozhodla, že napišu nějakou fantasy povídku... není dokončená... jsou to jen kousky, ale i tak se s Vámi ráda podělím... jednotlivé části jsem oddělila hvězdičkami... přeji hezké počtení...

***

Vyšla ven a nechala otevřené dveře. Tvář jí ovál chladný vítr, který přinesl ze západu ledový podzimní déšť. Rozhlédla se po kopcovité krajině, která hrála všemi možnými barvami. V momentě, kdy se zhluboka nadechla, jí do obličeje vlétla sprška ledových kapek. Pěkné rozloučení s domovem. Pomyslela si.

Vrátila se zpět do starého domu, který její rodině patřil již několik století. I ona zde prožila celý život. A doufala, že se sem jednoho dne zase vrátí. Natáhla na sebe dlouhý a teplý plášť, který zároveň sloužil jako ochrana před deštěm. Nasadila si batoh a zavolala k sobě svého nejvěrnějšího přítele. Irského vlkodava jménem Éire [Ayreh]. Přiběhl okamžitě a v obří tlamě si nesl kost. Začal ji schovávat do kapsy dívčina kabátu. Usmála se a podrbala ho za ušima. Podíval se na ní svýma nezvykle velkýma očima. „Taky se mi to nelíbí, ale tady zůstat nemůžeme. Je to pro všechny moc nebezpečné. Jednou nám hold byl určen osud a s tím nic nenaděláme.“ Éire souhlasně štěkl.

Otočila se zpět k domu a třikrát zakroužila rozevřenou dlaní v protisměru hodinových ručiček. Ucítila na dlani teplo a dveře se samy pomalu zavřely. Zavěsila Éire na krk sáček s kouzelným práškem a tiše začala odříkávat prastaré kouzlo. „Eiké sa chme ti re pata. Sámo tede elkereme te. Sikera ma ta.“ Éire věděl naprosto přesně, co má dělat. Takže když dívka začala mluvit, rozeběhl se a rozsypal tak kouzelný prášek kolem celého domu. Sotva doběhl zpátky na místo, dívčin hlas utichl. Éire zpozorněl.

Ze severu k nim dolehl něčí výkřik. Dívka sebou trhla. „Musíme jít.“ povzdechla si, zkontrolovala krycí kouzlo. Teď už se nikdo nedozví, že tu někdy byli. Nakonec si nasadila kapuci, která zakryla všechny její dredy a velkou část její něžné tváře. Vyšli ze zahrady a oba se naposledy otočili ke svému domovu. Éire do ní po chvíli něžně šťouchl čumákem. Podívala jsem se na něj a v očích viděla náznak úsměvu, ale i strachu a zároveň naděje. Podrbala ho na hřbetě.

V ten moment se výkřik ozval znovu, tentokrát blíž. Otřásla se chladem a bok po boku vyšli směrem, který si naplánovali. 

***

Seděli na kopci a hleděli směrem k městu nebo alespoň k tomu, co z něj zbylo. Pokaždé, když něco takového spatřili, přepadla je naprostá beznaděj. Éire jí položil hlavu na pokrčená kolena a smutně se na ní podíval. V jeho očích se v naprosté tmě leskly jen odrazy modrých ohňů. Objala ho pažemi a na zvlhlý čumáček mu vtiskla polibek. „Já vím, taky se mi stýská. Neboj, brzy už snad bude po všem.“ Zašeptala jsem svému nejlepšímu příteli do ucha a hlas se jí lehce třásl.

A v ten moment to zaslechla. Zase. Lehké zašustění listí, které v této bezvětrné krajině nemělo co dělat. Éire prudce zvedl hlavu a naježily se mu chlupy. Aileen se otočila a sáhla po zbrani. Ve tmě však nic neviděla. Srdce jim oběma divoce bušilo. Aileen se postavila, připravena k boji. Éire se jí postavil k boku a vyčkával.

Listí zašustilo znova. Aileen zamumlala odkrývací kouzlo a na okamžik zahlédla odlesk očí. Temných a zlých. A pak kolem stromů prolétl záblesk jantarového světla a skoro vlastníka těch žlutohnědých očí zasáhl. Ten však na poslední chvíli se strašným skřekem vzlétl.

Aileen v jedné ruce držela dlouhý nůž a z druhé jí sálalo teplo, jak v mysli vyvolávala kouzlo. Mžourala do tmy, do toho místa odkud vyšel ten jantarový záblesk, který ji zachránil před Supoběsem. V mysli jí vytanulo omračovací kouzlo a kolem dlaně jí začaly létat drobné světlounce fialové jiskřičky. „Kdo je tam?“ Zavolala směrem k lesu. Nikdo se neozval. Soustředila se na souvislé odříkávání zaklínadla a pak vztáhla ruku k místu, kde tušila toho, kdo vypustil jantarový blesk. „Kdo tam je? Vylezte!“ Znova zvolala a zašustění se ozvalo znova, tentokrát o něco blíž. Lekla se a vyslala tím směrem omračující kletbu. A pak uslyšela ránu. Vyndala z kapsy lahvičku, ve tvaru úst, sundala její víčko a přiložila jí ke rtům a foukla. Z lahvičky vylétlo pár zářících kapiček a následovaly cestu kouzla, které vypustila jako první. Čím víc se přibližovaly k zasaženému, tím víc zářily a osvětlovaly větší plochu.

Pak se zastavily nad tou osobou. Aileen stiskla dýku pevněji a v doprovodu Éire se začali ke zhroucené postavě přibližovat. Aileen byla podivně klidná.

Začal se pomalu probírat a rozeznávat svět kolem sebe. Uvědomil si, co se stalo. Snažil se nepohnout, jen se rozhlížel kolem sebe. Byl pevně svázaný provazem, ale ať si v mysli přehrával jakoukoliv magickou formuli, nic nepomohlo. Pořád zůstával pevně svázán. Pak zahlédl o kousek dál čepel nože. Leskla se ve světle ohně, který vedle něj hořel.

Zavřel oči a snažil se vyčistit mysl. A pak si v mysli začal představovat, že si nůž přitahuje k sobě. Musel se hodně soustředit, protože kouzla v mysli byla mnohem složitější, než ta, která musel vyslovit nahlas. Cítil, jak začíná nůž přitahovat. „To bych nedělala.“ Ozval se odněkud před ním příjemný lehce chraplavý hlas. Prudce otevřel oči a díval se kolem sebe. Nikde jí neviděl, ale pak zahlédl odlesk ohně v jejích očích. „Cože?“ snažil se posadit. „Že bych se nesnažila přitáhnout ten nůž.“ „Tak mě rozvaž.“ Viděl, že se usmála. „Na to zapomeň.“ „Prosím.“ Zvedla se a začala se k němu přibližovat. Našlapovala velmi polehounku. Pes, který byl stočen do klubíčka u jejích nohou, zvedl hlavu. Došla k ohni a rozevřela dlaň. Nůž jí okamžitě vlétl do ruky. A přitom ho celou dobu pozorovala. Pak mu pomohla se posadit. „Co po mě chceš?“ přiblížila k němu svůj jemný obličej asi na deset centimetrů. Cítil její dech na své kůži. „Cože?“ „Ptám se, co po mě chceš. Proč mě sleduješ.“ Zeptala se znova a on ucítil chladnou čepel na svém krku. „Já tě nesleduju!“ „Ne? A co na tom trhu? V té hospodě? Pořád chceš tvrdit, že mě nesleduješ?“ „Náhoda.“ „Náhoda?“ rozesmála se a její smích mu připomněl zvuk vánočních rolniček. „A dneska jsi mě zachránil taky náhodou?“ „Tak dobře. Ale rozvaž mě, prosím.“

Podívala se na něj a bůhví z jakého důvodu mu naprosto věřila. „Prosím.“ Zopakoval. „Oukej.“ Pustila ho a jedním pohybem mu rozřízla provaz. Promnul si zápěstí a usmál se. „Děkuju.“ „Čekám.“ „Prosím tě, nemáš vodu?“ Beze slova se zvedla, sáhla do batohu, ze kterého vytáhla lahev s vodou a hodila mu jí. Sama si sedla k ohni. Eire zvedl své mohutné tělo a lehl si vedle ní. „Já tě opravdu nesledoval. Nejprve to byla náhoda, ale dnes jsem za tebou šel záměrně.“ „Proč?“ zeptala se a on si všiml, že se jí zúžily panenky. Vypadala jako kočka. „Chci se od tebe učit.“ „Ode mně?“ „Jo, viděl jsem tě kouzlit a bojovat. A chci se od tebe učit.“ „Mám důležitější poslání než se starat o někoho, kdo se ani nedokáže dostat z provazu.“ „Vím o tvém poslání. A ano, nedostal jsem se z pout, ale přesto si stojím za tím, že ti mohu pomoci. Člověk by neměl být sám.“ „Nejsem sama. Mám Eire.“ Podotkla a podrbala svého věrného přítele za ušima, „Ale dobře. Ráno ti dám šanci ukázat, co v tobě je. Ale doufej, že nebudeš marnit můj čas, jinak budu hodně, hodně zlá.“ „Děkuju, slibuju, že tě nezklamu.“ „Uvidíme. A teď už bys měl spát. Budeme vstávat velmi brzy.“

Probudil se jako první. Bylo asi hodně brzy ráno, protože se sotva začalo rozednívat. Nejdřív si nebyl jist, kde je, ale hned si vzpomněl. Otočil se směrem k ohni, který stále plápolal, musela ho vytvořit kouzlem, jinak by už dávno vyhasl. Za barevnými plameny uviděl její tvář. Zavrtěla se a z krku jí spadl šátek. Odhalil tak její květinové tetování. Byla příslušnicí kmene Huitů. Nejmocnějšího kmene země. On sám byl jedním z posledních Gulsů, strážců tajemství. Vydal se do lesa a objevil pár dobře a chutně vypadajících hub a dole ve vypálené vesnici objevil několik vajec. Stále spala, když se vrátil. Její pes se na něj podíval a zase zavřel oči. Pustil se do vaření.

Probudila ji nádherná vůně snídaně. „Dobré ráno.“ usmál se na ní od kotlíku. „Ty umíš vařit?“ protáhla se a nedůvěřivě se na něj podívala. „Jo, něco málo zvládnu. Tumáš, ochutnej.“ podal jí hrnek s čajem a vajíčka na talíři. „Děkuju.“ Posadil se naproti ní a pustil se do své porce. „Hm, asi si tě budu muset nechat, když umíš takhle vařit.“ podotkla uznale. „Já ti říkal, že tě přesvědčím.“ Rozesmála se, „Takhle lehce si mě nezískáš."

                             ***

„Proč jsi neřekl, že jsi Strážce Tajemství?“ rozčílila se. „Pravděpodobně ze stejného důvodu, jako ty jsi neřekla, že jsi Huitská princezna.“ Poznamenal klidně. „Copak můžu chodit a všude rozhlašovat, že jsem dcera krále? Krále, kterého zabili jeho vlastní lidé? Lidé, co ho měli chránit? Lidé, co za něj měli položit svůj vlastní život? Lidé, kteří místo toho, aby ho následovali a bojovali proti zlu, se na stranu zla přidali? To jsem opravdu měla všude chodit a říkat všem, že jsem jeho dcera Rosemary? Aby mě zabili předtím, než pomstím jeho smrt?“ Cítila, jak jí začíná přemáhat pláč. „Komu jsem asi podle tebe tak měla věřit, když mě blízcí opustili a jiní zradili?“ „Třeba mě.“ poznamenal smutně. „Stejně jako jsi věřil ty mě.“ řekla a utekla, protože už nedokázala udržet pláč.

Šel za ní. Našel ji sedět na skále. Dlouhýma nohama čeřila vodní hladinu. Byla krásná, i když plakala. Její měděné vlasy, které výjimečně neměla schované pod šátkem, aby jí neprozradily, zářily do dálky. „Můžu si sednout k tobě?“ zeptal se. Pokrčila rameny. „Omlouvám se, máš pravdu.“ setřel jí slzy z tváře, ale to jí rozbrečelo znova. „Pojď sem.“ objal ji a ona se mu schoulila do náruče. Hladil jí po vlasech a ona plakala. „Strašně mi chybí. Chtěla bych ho zpátky. I mámu. Alespoň na chvíli. Chtěla bych se s nimi poradit, co mám dělat. Kam jít. Už nevím komu věřit.“ „Vždyť tu jsou s tebou pořád.“ Políbil jí do vlasů. „Vždycky je budeš mít ve svém srdci. A neboj se, já tu jsem taky. Mě můžeš věřit.“ „Já vím. Věřila jsem ti z nějakého nepochopitelného důvodu už od první chvíle. Jen se mi líbilo být chvíli tou normální holkou. Úplně obyčejnou. A ne tou princeznou Rosemary, která musí zachránit svět.“ „Neboj, nejsi na to sama.“ vymanila se z jeho obětí. „Jsem ráda, že jsem tě poznala.“ usmála se a lehce se dotkla jeho ruky. 

Pak se naklonila nad vodu a cákla na něj. Rozesmál se a pocákal jí taky. Zvedla se, aby mi utekla, ale zavrávorala a spadla do vody. Vynořila se a spatřila ho, jak se řehtá na celé kolo. Rozesmála se taky. „Pomož mi ven!“ „A ty mě tam shodíš taky, to známe!“ smál se a slzy smíchu mu tekly z očí. „Tak za mnou pojď dobrovolně.“ ušklíbla se a v mysli se snožila vytvořit spoutávací kouzlo, ale rozptyloval jí a tak se jí to nedařilo. „Tak dobře, ať v tom nejsi sama.“ zvedl se a sundal si boty, kalhoty a košili. Odhalil tak své tetování, které znázorňovalo jeho příslušnictví ke kmenu Gulsů. Pak za ní elegantní šipkou skočil. Blbli ve vodě a smáli se. Bylo jim spolu dobře.

Byli už úplně rozmáčení, když se jí zdálo, že jí něco chytlo za nohu. Vyjekla a kopla. Zdálo se jí, že tu věc zasáhla. „Co se děje?“ Conn, který byl v tu chvíli kousek opodál, rychle připlaval blíž. „Já nevím. Zdálo se mi, že mě něco chytlo za nohu.“ „Pojď, poplavem raději ven.“ Plavala za ním, když jí to popadlo znova. Ani nestihla zaječet, když jí to stáhlo pod hladinu. Conn uplaval ještě dvě tempa, když mu došlo, že je kolem podivné ticho. „Rosie!“ zavolal a rozhlížel se kolem sebe. „To není vtipný! Rosie! Kde jsi?“ pak si všiml pod hladinou podivných barevných světel. Rosiina omračovací kletba. Rychle na sebe seslal kouzlo dýchání pod vodou a potopil se za ní. „Rosie vydrž!“ říkal si v duchu a plaval, co nejrychleji to dokázal. Snažil se seslat kouzlo dýchání i na Rosie, ale nedařilo se mu to. Jediné, co se mu dařilo, byly kletby omračování. Omráčil tak však jedině Rosie. Zaklel a plaval k ní ještě rychleji. Natáhnul k té příšeře dlaň a vyslal k ní kletbu, o níž ani nevěděl, že zná. Ale o Rosie se hrozně bál. Bál se, že jí ztratí. Mrskal kolem sebe kletby a zdálo se, že to příšeru se zelenomodrými chapadly a tmavýma krvavýma očima přece jen zasáhl. A to přímo do chapadla, které drželo a drtilo Rosie. Jeho Rosie. Zvíře, nebo co to bylo, zásah ucítilo a Rosie pustilo. Conn přemýšlel, jak se k Rosie dostat, co nejrychleji a zároveň tu nestvůru od nich odlákat.

A najednou se kolem něj prohnala zářivá koule a zásáhla jejich nepřítele. Nevěděl, co se děje, ale rychle doplaval pro bezvládné Rosiino tělo. Plaval k hladině, když zaslechl zoufale zavití. V ten moment mu to došlo. Ta světelná koule byl Éire. Škubnutím se otočil a viděl, jak Éire zoufale bojuje o svůj život. Setkal se s ním očima a viděl, že ho Éire očima pobízí, aby plaval rychleji. Conn věděl, že musí zachránit hlavně Rosie. A pak uslyšel v hlavě hlas. „Conne, plav, musíš jí zachránit. Musíš jí pomoct. Teď je to na tobě.“ „Éire!“ „Plav!“ Conn napjal všechny síly a za okamžik byl na hladině. Zalapal po dechu a rychle doplaval ke břehu. Sil už mu moc nezbývalo, ale dotáhl Rosie ke břehu. „No, tak Rosie, dýchej! Dýchej! Prosím!“ Seslal na ní dýchací kouzlo, ale nic se nestalo. „Prosím, Rosie! Přece mě tu nenecháš samotného.“ Když nepomohlo kouzlo, zkusil umělé dýchání. A povedlo se. Po chvilce začala kašlat vodu. „Díky bohu!“ pomohl jí se posadit. „Conne! Panobože, co to bylo?“ Objala ho a pevně se k němu tiskla. „Rosie, já…“ setřel si slzy. „Conne, co se stalo?“ „Rosie, mrzí mě to.“ „Conne!“ „Rosie, Éire…“ „Co je s ním?“ vyjekla. „Rosie, on… on tě plaval zachránit. Nebýt jeho, tak tam oba zemřeme. On…“ „Ne!“ vykřikla, „Éire ne! Musíme mu pomoct. Conne, pojď.“ Pokoušela se vstát, ale nešlo to, byla naprosto zesláblá. Conn jí objal. „Rosie, ne!“ „Nesahej na mě.“ snažila se mu vymanit z náručí, ale on jí sevřel pevněji. „Rosie, ne! Zabilo by tě to! Rosie, no tak! Éire zemřel, aby tě zachránil. Prosím. No tak. Už mu nepomůžeš! Rosie!“ Držel jí a hladil po vlasech. Samotnému mu to rvalo srdce a měl slzy v očích. „Nechals ho tam.“ plakala a praštila ho do prsou, „Byl to jediný opravdový přítel.“ „A zemřel pro tebe. Zachránil tě. Věděl, do čeho jde. Chtěl tě zachránit. Chtěl, abys pokračovala dál.“ Objímal jí a houpal s nimi.

„Conne.“ brečela. „Já vím, Rosie, já vím. Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsem mu nepomohl.“ „Nemohls mu pomoct.“ setřela mu slzy a chytla za ruku. „Pojď, musíme jít. Než nás tu někdo najde.“ vyškrábala se na nohy a pomohla i jemu. Když se zvedal, něco ho zaujalo. „Rosie.“ promluvil, „Rosie, podívej.“ ukázal za ní a ona se otočila. Zamrkala a setřela slzy. „Panebože.“ ruka jí vystřelila k ústům, když viděla chlupatou kouli, jak se škrábe na břeh. „Éire!“ vykřikla a rozeběhla se k němu. Conn jí byl hned v patách. Doběhli k němu a Conn ho zvedl do náruče. Nesl ho opatrně k místu, kde tábořili. Položil ho do dek. Rosie rychle prováděla maskovací a krycí kouzla. „Rosie, běž za ním. Já to udělám.“ Dotkl se jejího ramene.

Klekla k Éire a zalapala znova po dechu. Na boku měl hlubokou tržnou a spálenou ránu. „Zlato.“ pohladila ho po mokrém čumáčku, on se na ní podíval smutným pohledem. „Zlato, to nic. To bude v pořádku, musíš chvilku vydržet. Vím, že tě to bolí.“ Položila své dlaně těsně nad jeho zranění a zavřela oči. Začala šeptat kouzelné formule a vysílat svou magickou energii na uzdravení svého přítele. Na čele jí vyrašily krůpěje potu. Soustředila se, ale nešlo to. Z dlaní jí vycházel pouze slabý proud světla a energie. Byla slabá, byla vyčerpaná, ale musela ho zachránit. Zasloužil si to. „Nejde to.“ zašeptala přesně v momentě, kdy ucítila, že si za ní sedl Conn a položil své dlaně na hřbety jejích rukou a propletl prsty s jejími. „Pomůžu ti.“ zašeptal. „Spolu to zvládneme.“ kývla. Cítila, jak se rty dotkl její vlhké kůže na krku. V těch místech, kde se jí dotýkal, najednou ucítila příval energie. Zavřela oči pevněji a začala se na kouzlo Uzdravení soustředit znova. Byli oba zesláblí, ale společně se jim to začalo dařit. Sálala z nich dostatečná energie. Rána se pomalu zavírala a oni cítili, jak jim začíná ubývat sil. Dýchali prudce a mělce, oba byli zpocení a unavení, ale snažili se dál. A to až do té doby než se jich Éire dotkl čumákem. „To stačí.“ ozval se v jejich myslích jeho hlas. „Ještě ne.“ řekla Rosie a z očí jí námahou tekly slzy, „Ještě to není zahojené úplně.“ „Nesmíš se vyčerpat úplně. To už stačí. Zahojí se to samo. Rosie, stačí.“ strčil do ní čumákem znova. „Éire má pravdu.“ Conn jí položil ruku na rameno. Setřásla jí. „Nech mě být.“ „Rosie, nech toho.“ sáhl na ní znova. „Nech mě na pokoji.“ vyštěkla na něj, „Stejně za to můžeš ty. Kdyby ses nás nechytil, tak tu Éire nemusel ležet.“ „Já…“ začal, ale vzápětí hned zmlkl. „Nech nás být.“ řekla, ale už ne tak razantně.

Cítila, že se Conn zvedl. Rosie svých slov hned litovala. „Rosie, tos neměla.“ řekl jí Éire. Ona mu položila hlavu na krk a políbila ho. „Já vím. Je to všechno moje vina.“ „Běž za ním.“ šťouchl do ní čumákem. „Nebude mě chtít vidět. Ublížila jsem mu.“ „Bude. Má tě rád. Běž.“ „Dobře. Kdyby něco, tak mě zavolej.“ Přikryla ho a pohladila po hlavě.

Stál o dvacet metrů dál, opřený o strom a jednoduchým kouzlem vytvářel ve vzduchu kolečka. „Omlouvám se.“ přišla k němu a položila mu ruku na rameno. „Přehnala jsem to.“ Conn mlčel. „Conne, není to tvoje vina. Můžu za to já, měla jsem být opatrnější. Promiň.“ Pustila ho a chtěla odejít. „Ne, mělas pravdu. Byla to moje chyba. Nebýt mě, tak tam nespadneš. Ani jsem nedokázal tu potvoru zasáhnout. Místo toho jsem zasáhl tebe. Nikdy jsem se necítil víc zoufalý a vyděšený než v té vodě. Nedokázal bych tě zachránit nebýt Éire, který se tam zničeho nic objevil. Nebýt něj, tak bych o tebe přišel. Mělas pravdu, musím vás nechat být. Měl bych odejít.“ „Já ale nechci, abys odešel. Mám tě ráda a Éire taky. Chyběl bys nám.“ Objala ho. „Nechci, nemůžeš odejít.“ podívala se na něj a on spatřil v jejích očích náznak slz. Pohladil jí po tváři. Až teď jí došlo, jak moc by jí chyběl. Stoupla si na špičky a něžně ho políbila. Byl sice překvapen, že to udělala, ale i kdyby ne, políbil by jí sám.

***

A to je zatím vše přátelé (:

Přeji hezké zimní dny (:

Vaše Kačka (: 

zdroj obrázků: www.google.com