A v ten moment vyšla z lesa dívka. Její stříbřité vlasy vlály ve větru a společně s průsvitnou látkou jejích šatů, dotvářely dokonalou iluzi víly. Víly z Temného hvozdu. V měsíčním úsvitu se její pokožka, šaty i vlasy leskly jako vyleštěné diamanty. Byla tak krásná, až přecházel zrak. Udělala svou lehkou vílí chůzí pár krůčků. A kdyby jí mohl okolní svět vidět, myslel by si, že tančí. Připadalo by mu to jako nějaký tajemný balet. Víla byla tak lehounká, že se téměř nedotýkala země.
Zatočila se a vzhlédla. Spatřila nebe poseté miliony hvězd. Vztáhla ruce a toužila se jim přiblížit. Držet alespoň jednu ve své droboučké vílí ruce. Chtěla vědět, jaká je. Chladná, horká, měkká, tvrdá, hrbolatá, hladká. To vše vílu zajímalo. Věděla, že se to nikdy nedozví. Ale přesto po tom prahla celým svým celým chladným srdcem.
Začala si pobrukovat melodii, která ji spontánně napadla. A pak se její ruce začaly pohybovat podle tónů, které vyluzovala její ústa. A pak začalo tančit celé její tělo. Byl to smutný vílí tanec, věnovaný hvězdám a doprovázený zpěvem, který trhal srdce všem, kdo ho slyšel.
zdroj obrázků: www.weheartit.com
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jste hodní, že jste si udělali čas a okomentujete tento příspěvek!