Jak jsem poznala Tulipánovou vílu...

Zamíchala jsem horký čaj a prstem rozehnala páru, která z hrnku vycházela. Vidět jsem ji mohla jen díky tomu, že byla osvětlena teplým světlem svíčky, která byla jediným světlým zdrojem ve zšeřelé místnosti.

Kolem bylo ticho, jen přivřeným oknem dovnitř proudil chladný noční vzduch a tichý ptačí zpěv, šeptající něžnou noční ukolébavku, plnou klidných a hřejivých tónů. Zavřela jsem oči a uvelebila se v křesle. Bylo mi nádherně. Cítila jsem se tak uvolněně, jako už dlouho ne. Poslouchala jsem tu něžnou ptačí píseň a představovala si, jak asi ti ptáci, kteří tu nádherně znějící hudbu pěli, vypadají. Viděla jsem je jako barevné kouličky s křídly. Byl div, že křídla ta tělíčka udržela, ačkoliv jsem je viděla jen v mé mysli.
   Odpočívala jsem a klidně zhluboka dýchala. Pak cosi upoutalo mou pozornost. Otevřela jsem oči a zamrkala. Nic, co by mě mělo překvapit, nebo vyděsit jsem neviděla. Jen světlo svíce jakoby žhnulo plamenem, ve kterém se zrcadlily všechny barvy duhy. Pozorovala jsem plamen a po chvíli, když jsem se zhluboka nadechla, mi došlo, co mě předtím zaujalo.

Ucítila jsem totiž nádhernou vůni tulipánů, které, během té chvíle, co jsem si je natrhala a přinesla ze zahrady, provoněly celou místnost. Milovala jsem tu jejich nezapomenutelnou vůni a bylo mi hloupé, že jsem to nepoznala hned.

Přitáhla jsem si vázu plnou červených tulipánů. Tu a tam byly i žluté. Jemně jsem se jich dotkla. Byly skvělé, nádherné a okouzlující.

Naklonila jsem se nad ně a zabořila do nich nos, abych tu jejich omamnou vůni mohla vdechnout pěkně z blízka. A v tom mě do nosu něco štíplo. „Au.“ vykřikla jsem a začala si třít špičku nosu. Pálilo to jako čert. „Co to sakra bylo?“ odtušila jsem němě, protože se mi zdálo, že z jednoho tulipánu vychází světýlko. A pak se jeden z jeho okvětních lístků začal ohýbat.

Potřásla jsem hlavou, ale nepomohlo to. List se sám o sobě ohýbal dál. A pak se objevila drobounká ručka. Zamrkala jsem a promnula oči. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Když jsem oči znova otevřela, stálo to malé stvoření na listu červeného tulipánu a oklepávalo si částečky pylu ze svých šatů. Stvoření bylo asi dva centimetry velké a připomínalo mi Tinklebell, vílu z pohádky o Petru Panovi. Srovnalo si šatičky tak, aby dokonale seděly. Pak na mě upřelo své velké oči barvy bouřkového mraku…

A tak jsem poznala TULIPÁNOVOU VÍLU…

zdroj obrázku: www.weheartit.com